Nejlepší pravidlo k dýchání při veslování je dýchat přirozeně a podle potřeby, dech nezadržovat a snažit se o hluboký nádech a razantní, prodloužený, výdech.

Přehnaná pozornost rytmu dýchání často způsobí více škody než užitku a především u začátečníků kvůli ní často trpí technika tempa. Proto je lepší se na dýchání speciálně nezaměřovat a nechat jej přirozeně vyplynout - jak si tělo řekne. Je lhostejné, jaký rytmus dýchání z toho vyjde - existuje více teorií, ve které fázi tempa se nadechovat, a ve které vydechovat, které jsou však často protichůdné. Převažující část veslařů během záběru vydechuje a nadechuje se při návratu, podobně jako u většiny cviků v posilovně. Snahou je dostat z plic co nejvíc vzduchu při dotažení madla k tělu na konci záběru a udělat tak místo pro co největší množství nového vzduchu při následujcím nádechu. Zároveň má ale své zastánce i obrácené pořadí a nelze je podezírat z neinformovanosti (např. olympijský vítěz Xeno Mueller).

Se vzrůstající intenzitou přestává jeden nádech a výdech na tempo stačit a je třeba zařadit ještě krátký nádech a výdech. Optimální intenzita, kdy je již potřeba přejít z jednoho nádechu na tempo na dva, je u každého jiná a je potřeba to vyzkoušet. Typicky pak mělčí nádech probíhá na začátku záběru, při dotažení madla pak výdech a během návratu pak hlubší nádech a rychlý výdech. Každý si ale může najít vlastní rytmus dýchání a dodrží-li zásady uvedené úplně na začátku, bude to tak v pořádku.

Na čem se ale shodnou prakticky všichni je, že při pravidelném tempu (frekvenci i intenzitě) by měl být pravidelný i rytmus dýchání a měl by být synchronizovaný s rytmem tempa - ať už dáváme přednost výdechu během záběru a nádechu při návratu či naopak, a ať už nám při daných podmínkách stačí jeden nádech a výdech na tempo anebo musíme někam zařadit ještě druhý (kratší) nádech a výdech.